Nesměj se, příšero . Loni v létě jsem měl dialog s pejskařem, který výše uvedenou tezi zcela naplňuje: cca šedesátiletý strýček seděl na lavičce před dětským pískovištěm (u našeho baráku), ve kterém zrovna jeho nádhera produkovala exkrement. Říkám: "Pane, nevadí vám, že váš čokl sere do pískoviště?" On: "Ne". Já: "Nevadí vám, že si tu hrajou děti?" On: "Ne". Já: "Máte s sebou aspoň sáček, abyste "to" po svém mazlíčkovi uklidil?" On: "Jaký sáček? Já chodím na procházku!" Já: "Co kdybych zavolal měšťáky a nabonzoval vás?" On: "Já za svého psa platím nekřesťanské prachy, tak si snad můžu dělat co chci!". Sehnul jsem se, sebral blízký šutr, po milém psu jej metl. Pes utekl nedosrán, strýc odešel nasrán. Postulát: nesnažte se domluvit s pejskaři, jděte hned k "jádru pudla".