Výňatek z klasika:

Švencování čili lidově „chození za školu” je sice výborný způsob úniku z dosahu kantorstva, ale je také velmi riskantní a nebezpečný. O „švencířích”, „švencácích” neb „ulejvácích” bude ještě podrobně mluveno. Zde ukážeme na případu švencíře Kadlečka (jméno je podvrženo, osobnost však existuje a dosud působí co student), s jakým nebezpečím je spojeno odvážné podnikání ulejváků.
Student Kadleček si opatřil od známého medika potvrzení, že trpí těžkou nervovou chorobou, jež vyžaduje nejméně měsíc klidu a přerušení školní docházky. Což vzali důvěřiví pedagogové na vědomí a mladý muž chodil denně do Riegrových sadů, maje vzezření bohatého soukromníka a čuřil tam nastřádané špačky.
A právě tehdy napadlo otci Kadlečkovu — z pouhého rozmaru patrně — že se půjde přeptati do školy, zda si jeho synek opravil známku z fyziky. Třídní, muž velice rozšafný, přeslechl otázku a pravil vlídně: „Ovšem, ovšem, takové nervové záchvaty jsou vážná věc, ale doufám, že se váš syn brzy zotaví.” Otec přeměřil zpytavě vážnou tvář učencovu a opakoval důrazně, že se chce něco dovědět o prospěchu sextána Bořivoje Kadlečka. Nato ho třídní ujistil, že se nervové choroby dají klidem a studenými lázněmi zejména u mladých lidí rychle vyléčit.
Otec Kadleček zdvořile poděkoval, nasadil si vztekle svůj panamáček a šel domů léčit nervovou chorobu syna Bořivoje. Přicházeje po poledni s aktovkou plnou knih, divil se student Kadleček, že ho tatíček očekává již ve dveřích. „Tak pojď, hochu, už je prostřeno,” vece otec medově. Nic netuše vlezl Bořivoj do nastražené pasti. Položil aktovku na židli a pravil vesele: „To vám byla zas dnes ve škole legrace!” Tato slova považoval otec za signál k útoku a odepnuv řemen vrhl se naň unfair způsobem.