Teď se zeptala na ten vtip, co se mu ženský nesmějou.
„Proč by se mu neměly smát ženský?“
„Uvidíš. Taky se nezasměješ. Je příliš jemnej pro ženský chápání. Je to popis životního pocitu, kterej sou schopný po-chopit jen mužský. Je to nejlepší vtip, jakej znám, za to dám krk. To není vtip, co se mu zasměješ a jdeš si po svým. Tohle je vtip na celej život. Furt má co říct.“
„No tak mi ho už pověz,“ vybídla mě A..
„Poslouchej! Přijde medvěd k hájovně a zaklepe na dveře. Otevře mu paní nadlesní a říká: ‚Nazdar, Míšo, Co chceš?‘ A von tam tak nesměle přešlapuje a pak zamumlá: ‚Dala byste mi, prosím vás, napít?‘ A paní nadlesní řekne: ‚To víš, že dala. Co bych nedala.‘ A jde do kuchyně a pouští vodu, aby odtekla a byla studenější. Míša přešlapuje, rozhlíží se, a pak už to nevy¬drží, strčí hlavu do dveří a zavolá: ‚Hajnej je doma?‘ A nadlesní odpovídá: ‚Není, Míšo! Šel si projít revír.‘ ‚Tak mi tam dejte trošku šťávy,‘ poprosí Míša.“
Seděli jsme a dívali se na sebe.
„To je celý,“ řekl jsem.
„To jsem pochopila.“
„Proč se teda nesměješ…?“
„Není to moc k smíchu.“
„Omyl! Na začátku by ses měla zasmát. Teprve potom to začni vychutnávat. Ach jo… Říkal jsem, že ho nepochopíš!“
„Já ho chápu, akorát mi nepřipadá, že bych se měla válet smíchy.“
„A zdá se ti dobrej?“
„Ale jo.“
„Seš jako ten Američan, kterýmu sem ho jednou vyprávěl. Koukal na mě naprosto kamenně. ‚To byl vtip,‘ řekl jsem mu. ‚Yeah!‘, odpověděl. Chápeš to? Řekl jenom Yeah! Rozumíš, celej fór je v tom, že tam panujou takový zvláštní vztahy. Míša je slušnej a roztomilej a paní nadlesní ho má ráda. Ale co hajnej? Tam to je! Jak Míša, když zjistí, že není doma, rychle dodá to vo tý šťávě. To je přece vono! Hajnej by mu nejspíš taky dal napít, ale v žádným případě by mu tam asi sám vod sebe nepři¬dal šťávu. To je ten bod. Tohle prožívá každej chlap tisíckrát za život. Každej chceme jen trochu tý šťávy!!!“
A. usnula.