Já si myslím, že v uvedeném případě dochází k paralelní jednotě a protikladu dvou problémů a to pochopení anekdoty a hodnocení komična jejího vyústění resp. pointy. V případu zde popsaném je směšnost pointy tak malá, že to může vést posluchače až k odmítnutí považovat takový příběh za vtip, eventuálně ke snaze v něm hledat jiný význam a dospět tak k subjektivnímu hodnocení, že vtip prostě nepochopil.

Nejpřirozenější se mi zdá postoj děvčete z onoho příběhu, které vtip sice pochopilo (a není důvod mu to nevěřit), ale jeho pointa je svým komičnem až tak nezasáhla, aby je smích povalil na zem.

Za této situace se pak logicky nabízí zásadní otázka, zda je blbý vtip vůbec vtipem. Jenže zde se pak zase dostáváme k té subjektivnosti pohledu, tudíž že každý má svoje specifické nároky na komično, způsobilé v něm vyvolat pocit libosti vedoucí ke smíchu (někdo se směje pokaždé, když Chaplinovi při útěku před policisty podsmykávají boty v zatáčce, v jiném vyvolává salvy smích hýkající klaun s červeným nosem zakopávající o vlastní podrážky).

Naproti tomu existují vtipy až tak sofistikované, (zejména židovské), že jim někteří lidé fakt nerozumí (viz např. anekdota vyprávěná Karlem Poláčkem o hrachu v šofaru. Některé anekdoty dokonce vyžadují určitý stupeň nemalého vzdělání, aby je bylo možno pochopit.

Tím chci říci, že problematiku chápání vtipu je tak složitá, že bych vysvětlení nehledal v literárním díle, jehož obsah bude zřejmě tak hloupý jako jeho název.