To jsem nečetl. Po převratu jsem se zaměřil na druhý příchod esoteriky, která tu oficiálně nebyla od konce války. Něco se samozřejmě dochovalo na půdách a v pamětích, ale výběr po roce 90 byl nesrovnatelný. Když jsem měl dost nasáto, objevil se cyberpunk, který mě v úvozovkách vrátil do reality. Space opeře jsem nějak nepřišel na chuť. Bradbury, Gibson, Dick, to jsou praví vizionáři. První byl známý už dokonce před Velkou komedií (střídáním režimů), druzí dva taky, ale ne u nás. Klasiky jsem znal už od dětství, díky stoleté knihovně. Pak přišel Vonnegut, který tu vlastně už dávno byl, Heller totéž, fajn je Urban, který se trochu učil u Eca, pak pár samorostlých osobností, které by tu nerozdejchali, už se nemůžu soustředit, tak zas pozdějc.

Vynikající je Cormac McCarthy, z dekadentů Chuck Palahniuk, knížka Ransom od Jaye McInerney, to je bomba po všech stránkách. Jednak bojová umění v Japonsku, ale hlavně exploitace po válce okupovaného Japonska americkou spodinou, stejně jako to bylo u nás po Velké komedii. Hlavní postava rozhodně není hlavní hrdina, konec je geniální, ale nepřiprav se o něj dopředu.