Mě se tohle stalo dokonce dvakrát. Oba to jsou opravdu mimořádný úžasný, i když trochu dost výstřední lidi. Jednou mě to drželo 6 let a podruhý 16, pak to teprve nějak vyšumělo - to si asi nechtěla slyšet, co?

V obou případech mi mezitím dost pomohlo s dotyčným se sejít, nebo jinak se ujistit, že už nikdy nic mezi náma nebude, abych se už nemusela nechat ještě sžírat tím, že doufám, že by tam ta naděje mohla být. "student" to taky píše přesně to samý. Ale tu zamilovanost to stejně nevypne, prostě nevypne. A prvních pár let jsem v obou případech na jinýho chlapa neměla ani pomyšlení a jako ty jsem všechny furt s ním porovnávala.

Jako, spousta lidí o někoho přišla - třeba jim partner umřel. Půlka lidí se rozvádí, po letech, i s dětma. A prostě kvůli tomi není vhodný, správný, očekávaný ani zůstat sám, ani na toho předchozího zapomenout, ani si co já vím řezat žíly, jako to pár lidí udělalo. Prostě život jde dál a je nutný milovat jinýho a jinak a nezávisle na předchozím rozpadlým vztahu nebo přetrvávajícím citu. To je jako kdyby si měla dítě (nebo domácí zvíře), milovala jsi ho, a nechtěla kvůli tomu mít další, protože bys nedokázala tu lásku rozpůlit nebo zdvojit.