Předmět Autor Datum
No musíš to podat tak nějak politicky a etnicky korektně,čili to okecat a nebýt vyloženě pro ani pro…
Karel04 27.10.2016 00:25
Karel04
Pak je to teda zbytečný, když podá to, co si nemyslí. Prostě pomáhat by se mělo Co to je za důvod?
kazačenko 27.10.2016 00:40
kazačenko
V knize jednoho moudrého pána je na toto téma zajímavá myšlenka. Nemám teď čas to fornátovat, tak to…
Yarda 27.10.2016 09:06
Yarda
Odpověděl jenom velice mlhavě a já řekl: „Tomu nerozumím." Všichni ostatní tvrdili, že tomu rozuměli…
Yarda 27.10.2016 09:07
Yarda
Někdy během konference byla slavnostní večeře a kdosi, kdo vedl nějaký náboženský institut, velice…
Yarda 27.10.2016 09:07
Yarda
IMHO když pomáhat, tak jedině tak, aby ta pomoc jim pomohla tak, aby žádnou další pomoc už nepotřebo…
Yarda 27.10.2016 09:10
Yarda
Jenže většinu černochů a domorodců nejde trvale zaměstnat,aby pomáhali své zemi.Ti jdou pracovat max…
Karel04 27.10.2016 09:39
Karel04
To nemyslis vazne? Ved mas predsa nazor, ten vznikol ako? Akotoze sa pytas nas, cim podlozit tvoj na… poslední
fleg 27.10.2016 09:40
fleg

No musíš to podat tak nějak politicky a etnicky korektně,čili to okecat a nebýt vyloženě pro ani proti.Prostě pomáhat by se mělo,ale na dálku u nich a ne aby sem oni lezli k nám.A taky jen dobrovolně a v rámci možností naší země.A ne podle toho,jak si nějací šašci a komise v Bruselu odhlasují a naši jim to jen odkývají.
Třeba já bych jim klidně korunu poslal a ať už si ji pak rozdělí mezi Afriku,Asii a třeba i Eskymáky jak chtějí.
Něco jiného je pomoc při živelných pohromách,tak je třeba pomáhat okamžitě bez ohledu,jaký stát to je.Ale třeba krmit afričany,aby se měli líp a mohli si tím pádem pořídit ještě víc dalších dětí,asi řešení není.

V knize jednoho moudrého pána je na toto téma zajímavá myšlenka. Nemám teď čas to fornátovat, tak to sem dávám tak jak jsem to zkopírovat, snad se v tom vyznáš:

RICHARD P. FEYNMAN
To nemyslíte vážně, pane Feynmane!

Je elektřina oheň?
Začátkem padesátých let jsem dočasně ochořel nemocí středního věku: dělával jsem filozofující přednášky o vědě - jak věda uspokojuje zvídavost, jak poskytuje nový pohled na svět, jak dává lidstvu schopnost dělat to i ono, jak mu dává moc -, a když si připomeneme nedávný vývoj atomové bomby, je tu najednou problém, jestli je dobře, aby člověk takovou moc měl. Uvažoval jsem i o vztahu mezi vědou a náboženstvím a někdy tou dobou jsem byl pozván do New Yorku na konferenci, která se měla zabývávat „etikou rovnosti". Jedna konference - pro starší účastníky - se už konala, někde na Long Islandu, a onoho roku se rozhodli přizvat nějaké mladší lidi a zabývat se závěrečnými materiály vypracovanými předchozí konferencí. Než se účastníci sjeli v New Yorku, rozeslali všem seznam „knih, jejichž obsah by vás mohl zajímat, a prosíme vás, zašlete nám libovolné knihy, které chcete, aby si ostatní přečetli; dáme je do knihovny, aby byly k dispozici". Takže mi přišel nádherný seznam knih. Projdu první stranu až dolů a jsem na rozpacích: nečetl jsem z těch knížek ani jedinou - asi pro ně nejsem ten správný typ. Dívám se na druhou stranu: ani tady jsem nečetl jediný titul. Prošel jsem celý seznam a zjistil, že jsem z těch knih nepřečetl vůbec nic. Zřejmě jsem idiot a analfabet! Byly tam báječné tituly, jako Thomas Jefferson: O svobodě, nebo něco takového, a bylo tam pár autorů, které jsem četl. Bylo tam po jedné knize od Heisenberga, Schródingera a Einsteina, ale bylo to cosi jako Einstein: Z mých pozdějších let a Schródinger: Co je život - jiné věci, než jsem četl já. Začínal jsem mít dojem, že tahle konference je mimo moje pole působnosti, že není pro mé. Leda bych tam jenom tiše seděl a poslouchal. Jdu na první, velké úvodní zasedání. Nějaký chlapík má slovo a vysvětluje nám, že se máme zabývat dvěma problémy. První z nich je trochu mlhavý - něco o etice a rovnosti, ale nechápu, v čem ten problém přesně spočívá. A druhý problém je: „Svým jednáním budeme demonstrovat, jak lze vést dialog mezi lidmi různých profesí." Byl tam právník v oboru mezinárodního práva, historik, jezuita, rabín, vědec (já) a tak dále. Dobrá, moje logická mysl hned uvažuje: druhému problému nemusíme věnovat žádnou pozornost, protože když se to povede, tak se to povede; a když ne, tak ne - nebudeme muset dokazovat a rozebírat, že je možné vést dialog, pokud k žádnému dialogu nedojde. Takže primární je ten první problém, který jsem nepochopil. Chystal jsem se zdvihnout ruku a říct: „Mohl byste laskavě definovat ten problém lépe?" Ale pak jsem si pomyslel: Ne, jsem ignorant: raději budu poslouchat. Neměl bych hned zkraje vyvolat nepříjemnosti. Sekce, do níž jsem patřil, měla projednávat „etiku rovnosti ve vzdělání". Během zasedání naší sekce jezuita pořád vykládal o „fragmentaci vědění". Říkal: „Skutečný problém etiky rovnosti při vzdělávání je fragmentace vědění." Tenhle jezuita se zhlédl ve třináctém století, kdy katolická církev ovládala veškeré vzdělávání a celý svět byl jednoduchý. Existoval Bůh a všechno z něho vzniklo; všechno bylo utříděno. Jenže dneska není tak jednoduché všemu rozumět. Takže vědění je roztříštěné. Měl jsem pocit, že „fragmentace vědění" nemá s „věcí" nic společného, ale „věc" se nikdy pořádné nedefinovala, takže jsem to nijak nemohl dokázat. Nakonec jsem se zeptal: „Který etický problém je spojený s roztříštěností vědění?"

Odpověděl jenom velice mlhavě a já řekl: „Tomu nerozumím." Všichni ostatní tvrdili, že tomu rozuměli, a všichni se mi to snažili vysvětlovat, ale vysvětlit to nedokázali! Takže mi zbytek naší sekce uložil, abych napsal, proč si myslím, že roztříštěnost vědění není etický problém. Vrátil jsem se do pokoje na svobodárně a napsal, pečlivě a jak nejlépe jsem svedl, co podle mého názoru by předmětem „etiky rovnosti ve vzdělání" mohlo být. Na pár příkladech jsem ukázal, jakého druhu by měly být problémy, kterými bychom se podle mé měli zabývat. Například vzděláváním roste diferenciace lidí. Jestliže má někdo pro něco talent, snažíte se jeho schopnosti rozvíjet, což vede k odlišení neboli k nerovnosti. Takže když vzdělání zvětšuje nerovnost, je vůbec etické? Po několika dalších příkladech jsem pokračoval tvrzením, že „fragmentace znalostí" představuje sice překážku, protože složitost světa činí obtížným se věcem naučit, ale ve světle toho, čeho se podle mé definice náš předmět týká, si nedokážu představit, jak by fragmentace znalostí měla co společného s čímkoliv, co se byť i jen blíží mmu, co by víceméně mohla být etika rovnosti ve vzdělání. Druhý den jsem přinesl svoje dílo na zasedání a předsedající řekl: „Ano, pan Feynman vznáší pár velice zajímavých otázek, kterými bychom se měli zabývat, a schováme si je na eventuální pozdější diskusi." Naprosto jim uniklo, o co mi jde. Snažil jsem se vymezit problém a pak ukázat, že „fragmentace vědění" s tím nemá vůbec co dělat. A že se na té konferenci nikdo nikam nedostal, bylo právě proto, že si jasné nedefinovali předmět „etiky rovnosti ve vzdělání", a proto nikdo pořádně nevěděl, o čem by se mělo hovořit. Byl tam taky jeden sociolog, který předem vypracoval jakési pojednání, a my všichni jsme si ho měli přečíst. Začal jsem ten zatracený pamflet číst a byl jsem z toho blázen: nemohl jsem v něm najít hlavu ani patu! Usoudil jsem, že to musí být tím, že jsem nepřečetl žádnou knihu z toho seznamu. Měl jsem nepříjemný pocit, že to je nad moje schopnosti, až jsem si nakonec řekl: Tak a konec, teď přečtu jednu větu pomalu, abych přišel na to, co může, k čertu, znamenat. Vybral jsem namátkou jednu větu a velice pozorně ji čtu. Nepamatuju si ji doslova, ale víceméně zněla takhle: „Individuální člen sociální komunity často získává informace prostřednictvím vizuálních symbolických kanálů." Četl jsem si to pořád dokola a přeložil to. Víte, co to znamená? „Lidi čtou." Pak jsem přešel k další větě a zjistil, že ji dokážu přeložit taky. Pak už to bylo jako mlácení prázdné slámy: „Občas lidi čtou; občas poslouchají rádio," a tak dále, ale bylo to napsáno tak komplikovaně, že jsem tomu zpočátku nemohl porozumět; a když jsem to konečně dešifroval, nic v tom nebylo. Ze všeho, co se na konferenci udalo, mě potěšila a pobavila jediná věc. Každé slovo, které kdokoliv řekl během plenárního zasedání, bylo tak důležité, že měli stenotypistu, a ten zaznamenával každou hloupost. Někdy během druhého dne ke mně stenotypista přišel a řekl: Jaké máte zaměstnání? Vy určitě nejste profesor!" JÁ jsem profesor," řekl jsem. „Čeho?" „Fyziky - přírodní vědy." „Ach tak! To je asi ten důvod!" řekl. „Důvod čeho?" Řekl: „Víte, jsem stenotypista a zapisuju všechno, co se tady řekne. Když mluví ti ostatní, zapíšu, co řeknou, ale nerozumím tomu, co povídají. Ale pokaždé, když vy vstanete a zeptáte se nebo něco řeknete, chápu přesně, oč vám jde - na co se ptáte nebo co říkáte -; tak jsem usoudil, že nemůžete být profesor!

Někdy během konference byla slavnostní večeře a kdosi, kdo vedl nějaký náboženský institut, velice příjemný a velice židovsky vypadající muž, měl projev. Byla to dobrá řeč a on byl velice dobrý řečník, takže jakkoliv to teď, když o tom vyprávím, vypadá bláznivě, tenkrát zněla jeho hlavní myšlenka zcela přirozeně a pravdivě. Hovořil o velkých rozdílech v bohatství různých zemí, které vyvolávají závist, ta vede ke konfliktu, a teď, když máme atomové zbraně, stačí jedna válka a jsme všichni ztraceni. Z toho plyne, že jediným východiskem je usilovat o mír tím, že se postaráme, aby rozdíly v bohatství jednotlivých zemí nebyly tak velké. A protože my ve Spojených státech jsme bohatí, měli bychom se skoro všeho vzdát ve prospěch ostatních zemí, aby měli všichni stejně. Každý mu naslouchal a všichni jsme byli plni pocitů sebeobětování a říkali jsme si, že tohle bychom měli udělat. Ale cestou domů se mi vrátil rozum. Druhého dne jeden z členů naší sekce řekl: „Myslím, že ten včerejší projev byl tak pěkný, že bychom ho měli odhlasovat jako poselství naší konference." Rozhovořil jsem se o tom, že myšlenka o rovnoměrném rozdělení všeho je založena na teorii, že na světě je pouze určité množství věcí, a především že jsme je nějakým způsobem chudším zemím vzali, a proto bychom jim je měli vrátit. Ale tato teorie nebere v úvahu pravé důvody, proč vznikly rozdíly mezi jednotlivými zeměmi - například vznik nových technologií na výrobu potravin, vývoj strojních zařízení na výrobu potravin a další věci a skutečnost, že tohle všechno vyžaduje koncentraci kapitálu. Důležité nejsou věci samy, ale schopnost je vyrábět. Dnes si uvédomuju, že ti lidé neměli co dělat s védou a nechápali to. Nechápali techniku; nechápali svou dobu. Byl jsem z té konference tak rozčilený, že mé jedno známé děvče v New Yorku muselo chlácholit. „Podívej se," řekla, „celý se třeseš! Máš nervy úplně v háji! Vykašli se na to a neber to tak vážně! Dívej se na to trochu s odstupem." Tak jsem se nad tou konferencí zamyslel, nad tím, jak je uhozená, a už to nebylo tak zlé. Ale kdyby mě někdo požádal, abych se něčeho podobného znova zúčastnil, vyhnul bych se tomu na sto honů - nikdy víc! Ne! Za žádnou cenu! A dodnes na podobné podniky dostávám pozvání... Když nastal čas, abychom na konci konferenci vyhodnotili, všichni ostatní povídali, kolik si toho odnášejí, jak byla úspěšná a tak dále. Když se zeptali mě, řekl jsem: „Tahle konference byla horší než Rorschachův test: máte nesmyslnou inkoustovou skvrnu, ostatní se vás zeptají, co myslíte, že vidíte, ale když jim to povíte, začnou se s vámi hádat." Ještě horší bylo, že se po skončení konference chystali uspořádat další zasedání, ale tentokráte s účastí veřejnosti. Předsedající naší sekce měl tu drzost tvrdit, že jelikož jsme toho tolik vypracovali, nezbude čas na veřejnou diskusi, a tak jenom sdělíme veřejnosti, co jsme vypracovali. Nevěřil jsem svým ušim: měl jsem za to, že jsme nevypracovali ani mrť. Nakonec, když jsme se zabývali otázkou, zda jsme nalezli cestu k dialogu mezi lidmi různých profesí - což byl náš druhý základní „problém" -, řekl jsem, že jsem si všiml něčeho zajímavého. Každý z nás hovořil o tom, co sám ze svého hlediska považuje za „etiku rovnosti", a nevěnoval žádnou pozornost hlediskům těch ostatních. Například historik přišel s tím, že cestou k pochopení etických problémů je dívat se historicky, jak vznikaly a jak se vyvíjely; mezinárodní právník zastával názor, že je třeba se dívat, jak lidé fakticky jednají v různých situacích a jak docházejí k dohodám; jezuita se nepřetržitě odvolával na „fragmentaci vědění" a já, jako vědec, jsem navrhoval, že bychom měli izolovat problém způsobem analogickým Galileově technice experimentování; a tak dále. „Takže podle mého názoru," řekl jsem, „mezi námi vůbec žádný dialog nevznikl. Nevzniklo nic, leda chaos." Samozřejmě že mě napadali ze všech stran. „Nemyslíte, že z chaosu může povstat pořádek?" „No, dobře, z obecného hlediska, nebo..." Nebylo mi jasné, co si počít s otázkami typu: „Může řád vzniknout z chaosu?" Ano, ne, co z toho? Na té konferenci byla spousta hlupáků - nafoukaných hlupáků - a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám; můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní - TY NEMOHU VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník; proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný! A to mě potkalo na téhle konferenci: hromada nafoukaných hlupáků. Hrozně mě to rozčililo, a protože se nehodlám nechat takhle rozčilit znova, víckrát už se nezúčastním mezioborových konferencí.

Jenže většinu černochů a domorodců nejde trvale zaměstnat,aby pomáhali své zemi.Ti jdou pracovat maximálně jen proto,aby si vydělali pár peněz a koupili si ženu a krávu nebo kozu a pak se vrací do rodné vesnice.Dost západních společností už zkoušelo tam vybudovat nějaké průmyslové závody,ale nejsou lidi.Tedy lidí je tam dost,ale nejsou pracovníci.

To nemyslis vazne?
Ved mas predsa nazor, ten vznikol ako? Akotoze sa pytas nas, cim podlozit tvoj nazor?
Filozofiu, ktoru tak pekne rozvinuli Greci bola postavena prave na tom, ze ked uz si spravis svoj nazor mal by si si ho vediet obhajit inak stoji ten nazor za prd!
Btw zamykam toto vlakno, pretoze toto je idealna tema na debatu a nepatri to do poradne.
Ak chces zaloz si nove vlakno na debaty.net a mozme to tam prebrat.

Zpět do poradny Nahoru