Průser
Dobrý den, dnes jsem s kamarádem čekal u silnice na spolužáka a jelikož se spolužák opozdil a čekání nás opravdu moc nebavilo, tak jsme začali dělat různé blbosti. Kolem jel cyklista a mě napadlo vedle něho hodit kamínek. Cyklista se otočil a dal rázným způsobem (najel na mě, ale tak tak jsem stačil uhnout) najevo, že si to nenechá líbit. Nejprve jsem samozřejmě dělal, že jsem žádný kamínek nehodil, ale nakonec jsem se musel přiznat. Cyklista mi řekl, že zná mého otce a že se diví, že táta policisty hází kameny po lidech. Řekl mi, že se mám přiznat a já se bojím, že to mému otci řekne a že budu mít velký průser, protože to podle jeho nepříjemné povahy a následnému rozkecání asi třem chodcům jaká je tahle generace zkažená řekne mému otci ve zveličené verzi a já se opravdu bojím velkého průseru. ☹️
Jak se mám podle vašeho názoru zachovat, pokud to mému otci řekne?
Zachovej se podle své povahy. Buď seš chlap a přiznáš, že děláš hovadiny, nebo seš bezpátření, bezcharakterní, slizkej šmejd a budeš zatloukat. Zamysli se, jakou vlastnost u syna tvůj otec víc ocení.
Jsou na světě horší průsery, než pubertální klukoviny.
Navíc se nic nestalo.
Ten cyklista to stejně tomu tátovi neřekne, pokud to tedy není nějaký nerudný dědek. A když jo, prostě se přiznat není problém (Vím, jsem blb, hodil jsem vedle něj kamínek. Naštěstí se nic nestalo, ale zatrnulo mi. Mám ponaučení, že takové kraviny nemám dělat.)
Tvůj děda tam byl taky házet?
Třeba tě jěště pochválí, i když před dotyčným samozřejmě ne, to se nedělá. Tohle záleží na konkrétním člověku, to můžeme těžko předvídat. Představuju si, jak může vypadat zveličená verze, jako že by si stěžoval, že po něm jeho syn házel dlažební kostky, rovnou ty velké silniční, co už skoro nikde nejsou (zrovna nedávno začly u nás ve městě na jednom z posledních míst kde byly opravdu historické, už když jsme byli děti byla ta dlažba historická, je nahrazovat asfaltem; já to teda považuju za barbarství, možná po nich šlapal ještě Žižka (v těch místech prokazatelně byl i se svým vojskem) a když ne on tak spousta jiných osobností). To že někdo zná tátu, ještě moc neznamená. Jestli je to maloměsto nebo vesnice, tam se zná každý s každým, notabene jestli byl táta policajt. Záleží spíš, jestli se běžně stýkají, pak by to třeba hrozilo ("Hele co to máš za kluka, před týdnem po mě házel kamení, to bych si nemyslel, ža policajt může nít takového grázla...").
Já jsem třeba kdysi za poznámku že jsem nevim už co udělal (byl jsem v tom asi celkem nevinně, ale to je jedno) dostal doma pochvalu, konečně změna po zásobě poznámek typu nemá domácí úkol a podobně, konečně něco normálního.
Já si jen nedovedu představit, jak by to mělo probíhat, jako že přijdeš k tátovi a řekneš že si házel kamínky a náhodou jel kolem cyklista a vzal si to, jako že to bylo mířeno na něj a řikal, že ho zná a máš ho pozdravovat.
Nevim proč, vzpomněl jsem si na jednu takovou příhodu, bylo to ještě na základce, možná dokonce na prvním stupni, v šatně, spolužáci nějak prudili, a trochu to přehnali, tak jsem jednomu dal docela bombu, nevim, kde se to ve mě vzalo (opravdu jsem nikdy ve rvačkách neviděl řešení), schytal to ten, kterej na tom měl nejmenší podíl, ale tak už to bývá, prostě byl na ráně. Asi by se nic nestalo, teda možná by mi to vrátili. Ale nějak zrovna šel okolo jeden učitel, že prý se mám nahlásit třídní učitelce. Co jí mám asi hlásit, (že jsem dal bombu spolužákovi) no tak jsem to dvakrát zkusil, nepovedlo se to, tak jsem se na to vykašlal, a čekal, že jí to ten učitel ohlásí sám, pokud to už neudělal. Ten učitel pak už asi taky o ničem nevěděl (měli jsme ho na tělocvik), takže to vyšumělo a nic se nestalo, byť zrovna toto by byla poznámka, za kterou by mě taky doma asi taky pochválili (jak jsem už psal výše).