Vždycky jsem býval ten typ kluka, který se k nikomu nevnucoval a přátelství postupně z osobního kontaktu a pravidelného setkávání tak nějak vyplynulo. Jsem introvert, který nedokáže vést skupinu lidí, kamkoliv přijít a začít se bavit s každým, koho potká. Ačkoliv mám rád samotu, začíná mi chybět bližší kontakt a s někým vyrazit ven, užít si letní den, pokecat a probrat nějaké věci.. stojím na místě a nemůžu se pohnout dál.

Brzy mi bude 18 let a já se stanu dospělým, přičemž jsem si vždycky naivně myslel, že tento milník života bude odstartován překvapením v podobě náhodné sešlosti mých nejbližších přátel u mě doma a rozsvícením světel, balónky v rukou a kočkou na schodech za zpěvu písně "Hodně štěstí, zdraví..!". Myslel jsem si, že to oslavím se vším všudy a budou to ty nejlepší narozeniny ze všech, že dostanu perfektní dárek v podobě přítomnosti skvělých lidí, kterým budu moci věřit, kteří se povezou na stejné vlně a kteří mě budou brát jako ideálního parťáka. Takhle v den D ráno vstanu, budu trávit den jako každý jiný a čekat, až si ťuknu skleničkou s rodinou.

Celé prázdniny si opakuji v hlavě fakt, že se nedokážu jakkoliv seznámit s nikým, neboť veškeré vztahy začínají na základní škole, případně na střední (kde se táhnou i ty ze základky), což mi jaksi nevyšlo. Nemám v okolí nikoho, s kým bych si rozuměl a ani nedokážu najít způsob, jak to udělat. Zájmy a koníčky mám, ne sice v rámci kroužku, ale jsou určitá odvětví, která mě naplňují a baví, bohužel se mi lidi se stejnými zájmy nějakým zvláštním způsobem vyhýbají, a já tak nevím kudy kam.

Všichni říkáte, že seznamování je tak strašně jednoduché.. ale má člověk jistotu, že při oslovení oné krásné neznámé dívky při nakupování párků v Tescu vyvrcholí v opravdové kamarádství, jako by člověk na dotyčnou narazil třeba někde ve škole? Má opravdu jistotu, že tenhle způsob seznamování, ať už někde na ulici, při oslovení sympatického člověka na lavičce, po skončení filmu v kině, při půjčování knih v knihovně vyjde? Čím jsem starší, tím více ve mně roste odpor a jakákoliv nechuť k akci, protože bych byl nejradši, kdyby mě denně oslovoval někdo cizí a právě ON vynaložil snahu se mnou navázat kontakt. Několikrát týdně se jdu projít do nákupního centra a vidím ty pěkné holky, jak tráví čas s dalšíma holkama i kluky, kteří vypadají jako typičtí parťáci na život a na smrt. V ten moment se mi zatají dech, uvědomím si, že já nemám nikoho, komu bych se mohl s čímkoliv svěřit a nebo napsat, jestli nechce vyrazit tam a tam, přičemž bychom se domluvili.

Netuším, jaké to je být v kolektivu těch správných lidí, protože jakýkoliv vztah jsem kdy navázal, buď po pár letech skončil, nebo se ještě ani pořádně nerozvinul a už upadal do zapomnění (třeba na konci tábora nebo kurzu). Závidím těm lidem (zejména mladším), kteří v rozhovorech nebo videích povídají o tom, jak je tahle a tahle věc šílená, ale že mají spoustu kámošů, kteří jsou s ní v pohodě, nebo jak tahle věc zní strašně nebezpečně, ale ONI znají NĚKOHO, kdo by to bez problémů udělal... a pak si opět vzpomenu na sebe.