Dlouhodobé psychické potíže

Zdravíčko, píšu sem kvůli troše absence objektivity. Omlouvám se předem za možná delší text.

Moje situace se má následovně: je mi 20 let a mám za sebou téměř dekádu psychické šikany a týrání. Ne, nejedná se o to, že by mi maminka nechtěla "koupit nový iPhone" a já z toho byl skleslý. Otec mi standardně utekl někdy v ranném dětství, vychovávala mě matka. Ta bohužel ale nikdy zrovna v domácnosti nefungovala, což jsem pochopil až když se mi později narodila sestra. Nejen že jsem nedostával nějakou rodičovskou pozornost ale v pubertě se to převrhlo už na nějakou kompletní samostatnost z donucení, protože moje matka nebyla schopná kolem mě fungovat. Prakticky od 15 si pří studiu SŠ chodím na brigády, teď mám jednu stabilní, poslední roky se starám o sebe hodně co se týče praní, jídla, žehlení a takových těch klasických věcí. Už od 10 let jsem musel fungovat ale s otázkama, které by se dítě úplně dozvědět nemělo - jako např. otázka financí v domácnosti, jestli nový partner matku podváděl, že se budeme 2x během 2 let stěhovat přes celou republiku apod. Celé to na mě začalo dojíždět v 17, kdy mě prakticky opustil nějaký ten stav psychické puberty a já nějak předčasně dospěl a začal se chovat možná až upjatě. V té době jsem také potkal nynější přítelkyni, která toho dost kvůli tomu schytala ale naštěstí to vše se mnou vydržela a vypadá to, že se věci pomalu obracejí k lepšímu. V 19 jsem si našel psychologa a začal aktivně řešit tu situaci s ním. Po návštěvě 2 odlišných odborníků, kteří mi řekli to samé, jsem skončil u 3. který mi jejich verzi akorát potvrdil ale z nějakého důvodu jsem u něho dodnes a pomáhá mi s mým stavem. Diagnostikovali mi PTSD a další formu úzkostně-depresivní poruchy. Nebudu lhát, sám jsem si za ty roky neuvědomil, co se děje kolem. Protože stěhování a situace doma mě donutily se uzavřít, měl jsem minimum kontaktů a tím i minimum rodin na porovnání. Nemohl jsem ale roky pořádně spát, měl jsem depresivní stavy, přestaly mě bavit moje koníčky, objevila se u mě i lehká forma obsedantně kompulzivní poruchy a celé to dojelo i na fyzické tělo v podobě dlouhodobých bolestí břicha, narušení funkce některých orgánů (hlavně srdce a štítné žlázy). Tenhle rok bych měl dokončit SŠ a odmaturovat ale už jsem kompletně vyčerpaný. Lidi kolem vč. psychologa mi říkají, že to mám prostě vydržet, že za 5 měsíců už budu mít klid ale já to takhle nedokážu brát. Vlastně to docela přináší další nejistotu do mého vztahu, působí mi to problémy v hlavě, jsem strašně neproduktivní a mám čím dál tím víc myšlenky na sebevraždu. Ne z toho důvodu, že bych byl psychicky nemocný a nedokázal se ovládat - vlastně nejhorší problémy už ustoupily a věci se začaly pomalu zlepšovat. Ovšem s tou vyčerpaností za ty roky + s Covidem a tím vším zavřeným venku se nedá prostě fungovat. Byl jsem vlastně pod permanentním stresem a tlakem 10 let a pořád jsem a je to vážně hodně silný zápřah na psychiku. Přítelkyně na tom taky není dobře. Ačkoliv mezi sebou máme něco docela dost speciálního na svůj věk - oba jsme dospělí, víme, co chceme od života a prakticky máme rádi 100% koníčků toho druhého, hádky řešíme civilizovaně, jsme schopní spolu bydlet a nepřizabít se a fungovat i v životě - tak moje přítelkyně už se z toho taky trochu hroutí. A oba se bojíme toho, že budeme muset ten vztah ukončit pro její dobro. Asi to k tomu už nedojde, jak jsem říkal, můj stav se začal zlepšovat a s tím i její nálada. Já vyřešil ale jen příčiny, ne důsledky.

To je můj příběh v nějaké zkrácené formě. Teď bych chtěl radu od normálních lidí, co dál. Nebaví mě už poslouchat milé hlasy lidí z Linky bezpečí nebo psychologa, jak vše bude v pohodě když to v pohodě není. A rada "zatni zuby" je hodně platná no... to dělám posledních 10 let. Chybí mi asi objektivní pohled na celou věc, potřeboval bych asi více názorů od vícero lidí, kteří mají chuť tohle dočíst do konce a nějak smysluplně odpovědět. Potřebuju vědět, jestli se chovám adekvátně nebo ne. Díky.