Zdravím místní komunitu. Mám asi velmi všední problém, se kterým si ale vzhledem ke svým dispozicím nevím moc rady. Miluji jistou dívku, miluji jí od první chvíle a to i po té, co jsme se po třech letech rozešli. Prostě tam ty pocity jsou už poslední 4 roky stále stejné. Abych trochu objasnil své výše zmíněné dispozice. Jsem doslova psychopat. ne takový jakého znáte z filmů či literatury. Nejsem sériový vrah, ani násilník a ani génius. Jen v kontrastu k tomu jak mé okolí prezentuje to co v sobě mají, já tomu moc nerozumím a spíš než cokoliv z toho cítím něco jako nic, něco prázdného. a to po celý svůj život. I přes to že si občas neuvědomuji pokřivený žebříček mých hodnot, dokáži se v nich krotit, a jen díky tomu působím úplně normálně. To hlavní v čem se odlišuji je absence prakticky jakýchkoliv citů. Asi si dokážete představit jak těžké pro mne mohlo být vyrůstání, když nechápu empatii, necítím bolest, lásku, radost, vlastně ani zlost nebo alespoň necítím nic podobného definicím těchto pocitů. Ten kámen úrazu je, jak možná někomu už došlo, že k ní jsem poprvé něco cítil. Před ní o tom často mluvil, ale byla to jen prázdná slova. Po ní, to pro mně překvapivě nebylo nikterak těžké, a dělal jsem vše proto aby tento skvělý pocit, lidmi nazývaný láska, neskončil, abych ho cítil dál, snad k někomu jinému, ale i přes mou nadměrnou snahu jsem, nakonec jen spoustě dívkám ublížil. Naštěstí snad dříve, než aby je to poznamenalo tak jako mě. S onou dívkou jsme si stále blízcí. stále má přítele, kvůli kterému mě opustila a částečně je s tímto vším obeznámena. Hlavně s tím jak moc se snažím tohoto prokletí zbavit. Nic však neví o tom jak je to pro mě složité. Jako kdyby teprve s ní začalo moje lidství. Ne že bych snad nabyl všech normálních emocí, ale s odstupem času je vše naprosto jiné než tomu bylo před ní.

Samozřejmě jsem už zkusil lecos. První věc kterou jsem udělal bylo strávit prázdniny po dovolených, v klubech, vodit si náhodné holky do hotelového pokoje, jen abychom se ráno rozloučili a už se nikdy neviděli. Druhá věc byla rada od přátel. Sejde z očí sejde z mysli říkali. Nezměnilo se vůbec nic. A tak jsme se asi po roce začali vídat a od té doby mi říká prakticky vše, hlavně když jsou nějaké problémy v ráji. Ve mě se pak melou dva pocity. První je, že bych udělal prakticky všechno, aby byla se mnou a ne s ním. Druhý však stále převažuje a totiž... Chci udělat naprosto vše proto aby byla šťastná. Na to mi všichni přátelé řekli, že to je pravá láska, i když hloupá. Já nevím jak to nazvat. Ostatní totiž říkají že je to všechno hloupost a že to prostě čas spraví. Už je to ale hodně dlouho. už jsem po ní vystřídal až moc holek. I přes to že mi na žádné z nich vůbec nezáleží nevidím důvod v tom pokračovat a stejně to dělám.

O moji dispozici ví pouze dva lidi. Má matka, díky níž jsem jakž takž zvládl dětství a která mě uchránila od psychologů, před kterými bych svůj stav dost možná skrýt nezvládl, a bůh ví kde bych teď byl. A má kamarádka která to má trochu taky a se kterou jsme si oporou.
Víte rád bych znal názor kohokoliv, jak se s podobnou situací vypořádat, protože já jsem už bezradný.