Jsem normálně v depresi a o to víc, že naprostá většina zaměstnanců na celém světě je na tom hůř. Strašně mě štve chodit do práce. Nemůžu to vystát. Pracuju v nadnárodním korporátu, jedné z největších korporací na světě. Celkem na vysokym postu, nade mnou je už jen představensto. Beru šestimístnou vejplatu, dle statistik jsem v druhém procentu celosvětově. Vůbec netuším, co se po mě v práci chce, většinu doby stejně nic nedělám. Tak držím hubu a dobře se prezentuju. Naštěstí mám homeoffice dvakrát týdně, kde mám jen puštěný notebook, kdyby někdo otravoval. Naštěstí otravujou minimálně, třeba jednou dvakrát v měsíci. Takže většinu homeofficu prospím nebo dělám něco užitečnýho pro sebe. Vůbec nechápu smysl, ale poměr výplata/výkon je tak neskutečnej, že radši budu potichu trpět. Mám nabídky na zajámavý interim za 30 €/hodina, který by mě i bavily, jenže tam to fakt smrdí prací a platově bych si pohoršil. A nejvíc mě štve, že kromě práce mě přestalo bavit uplně všechno. Jako že když mi bylo dvacet, strašně jsem se těšil na život. Teď mam dvougaráž plnou všeho, o čem všem kdy snil, a stejně pak jen sedim na gauči s kafem a čumim do zdi a přemejšlim, jestli život není uplně na prd. Prostě naprostá ztráta času chodit do práce. Jenže kdybych to změnil, tak by mě to přestalo bavit uplně stejně do tejdne. Vlastně jediný, co mě baví je jídlo a koukání na velký prsa. Ještě že je zejtra svátek, takže už zbejvá jen pátek a pak po víkendu znovu. Nevidím z toho východisko. Je mi lehce přes čtyřicet, makám jak otrok defakto od sedmnácti a už mi to leze krkem. Přemejšlej jsem, že všechny svoje aktiva prodám a kompletně změním život. Jenže jak? Za poslední rok už jsem řešil všechno od soukromýho ostrovu v americe, přes dvacetimetrovou jachtu ve středozemním moři až po soběstačnej statek v Bruntále a zhodnotil jsem, že mě to všechno může políbit šos. Chci se jen flákat s minimální námahou, protože práce už mě prostě normálně psychicky odpuzuje. Nevím jak to popsat, nemám problém si máknout, ale musím vidět smysl. V normálním životě moderního otroka ho prostě nevidím. Když jsem byl před dvaceti lety socka, tak jsem se alespoň mohl radovat z drobností, ale teď už mi nejde ani to :(