Druhé dítě
Ahoj, s manželkou jsme spolu 3 roky, po problémech s otěhotněním máme rok a půl staré dítě, ale začátky nebyly jednoduché - rizikové těhotenství, manželka prakticky celé těhotenství klidový režim doma a poslední asi 2 a půl měsíce v nemocnici u Apolináře s rizikem předčasného porodu, dcera se narodila dříve a s nižší vahou. Po porodu měla manželka silné poporodní deprese, naštěstí to vycházelo v období Vánoc, takže po otcovské dovolené jsem byl díky vánočním svátkům dál doma. Po třech měsících přišel bojkot kojení a ani přes pomoc laktačních poradkyň jsme to neustáli a dcera je na UM. Malá má od narození problémy, jak s pomalejším vývojem (budeme teď řešit s rannou péčí, jsou tam náznaky PAS, nebo to může být jen pomalejší vývoj), tak problém s příjmem potravy (nemá zájem o jídlo, nedává kousky,...), takže v roce a půl má 8,3 kg.
Poslední dobou ztrácím trochu nervy, protože mám strach jestli je malá ok, řeším vývoj + její vztekání atd. Snažím se doma co nejvíc pomoct, prakticky je to jen z práce domů a tak dokola... A chtěl bych taky začít žít. Teď je problém se i někam s rodinou vykopat (malá od té doby co začala chodit tak se venku ani nenapije, takže musíme domů do klidu)...
Manželka mluví pořád o druhém dítěti, moc si ho přeje (a okolí, hlavně její strana taky + říkají že jako jedináček bude rozmazlená + dva že si spolu vyhrají), já jsem v tomhle neutrální, nejsme proti tomu mít jen jedno, nebráním se i druhému. Problém je že, malá je hodně náročná, do toho plánujeme rekonstrukci domu o mých rodičích kam se chceme pak nastěhovat a také řešíme že to ne úplně klame v intimním životě mezi námi (1x za měsíc +-), takže na jednu stranu dítě chce, na druhou stranu si trochu připadám že sex jen kvůli dítěti... Ale nejvíc se bojím jestli to zvládneme a aby pak malá nebyla kvůli druhému prckovi na druhé koleji.
Já bych raději počkal až bude malá samostatnější protože si nedokážu představit co bych dělal sám s malou kdyby manželka musela znovu do nemocnice a kdyby se opakovaly stejné problémy jako byly po narození malé. Rodina manželky je na druhé straně republiky takže by moc pomoct nedokázali.
Problém který nás tlačí je věk, manželka 35 já 37... + Problém s otěhotněním takže to nebude hned. A s věkem hrozí další komplikace jak v těhotenství tak po...
Ale zase se nechci chovat sobecky. Co si myslíte vy?
Za tebe ti nikdo neodpoví víš co, i když tvé obavy jsou IMHO zcela racionální. Nemusíte se rozhodnout teď hned, dneska, a už vůbec né kvůli strachu z věku.
Z toho co píšeš cítím spíš směs vyčerpání, strachu z odpovědnosti, tlaku okolí, nedostatku času na sebe, nejistoty ve vztahu a obav o zdraví té malé což je na jednoho obrovská zátěž tipuji doprovázena už nejakou dobu dlouhodobým stresem a chronickou únavou.
Rozhodnutí o druhém dítěti by podle mne davalo smysl v prípade ze ho budete chtít oba a né jen príkyvnout protože nechceš zklamat prítelkyni a až ve chvíli když jste ve stabilni situaci jak vztahové tak finanční.
Ty hlašky typu "jedináček bude rozmazlený" je nesmysl.
Jj únava hraje velkou roli plus cokoliv dělat, tak už při plánování myslet i na malou (výlety, akce, nakupy i sex). Vždycky je tam ta otázka co s malou, musíme počítat co s malou, kouoneme se večer já tv - uvidíme kdy usne malá...
Naštěstí nám teď pomáhá po práci hlídat malou moje mamka, takže to stihneme alespoň uklidit nebo si dát já balkoně kafe...
Zatím jsme se s manželkou dohodli že než se začneme o druhé snažit, musí zhubnout... Jinak by to stejně nešlo a byly by větší rizika...