Fajn, už se z toho potřebuju aspoň vypsat. Než začnu: Ne, nejsem z dalších těch lidí, kteří furt říkají jací jsou introverti, protože si myslí, že pak budou cool.

Poslední měsíc trpím strašnými depresemi, pocity méněcennosti atd. (občas to dopadne tak, že se prostě rozbrečím a mám hrozný pocity úzkosti). Už skoro každý večer přemýšlím nad tím jakej jsem nepoužitelnej člověk, že v životě nic nemůžu dokázat, že se snažím v životě zbytečně. Je mi 18 a jsem stále panic. Což mě dojebává asi úplně nejvíc. Jasně, teď si říkáte jakej jsem kokot, že jsem v piči z takový blbosti, ale pro mě jako pro člověka, kterej je v blízkosti samých "úspěšných" lidí, kteří furt píchají nějaký holky a životem proplouvají s úplnou pohodou i když to jsou fakt hajzlové je tohle fakt snižovatel už tak mýho skoro neexistující sebevědomí. Vidět prostě tyhlety lidi a jak jim furt holky píšou a myslí sí o nich jací jsou strašně hodní kluci a přitom to jsou takový čůráci. To mě fakt sere. Já se snažím být na každýho hodnej, nedělat problémy a mám z toho hovno. Strašně rád bych měl holku, ale prostě jsem neschopnej si nihoho najít a ani nevím jak. Napsat někomu jen tak "Ahoj" mi přijde fakt debilní. Je to divný. Nesnáším se, ale zároveň si myslím, že jsem lepší než ostatní. Miluju když jsem sám, ale zároveň nesnáším samotu. Jsem dost citlivý na kritiku, takže radši než abych něco pokazil, tak radeji neudělám nic, uvidím náznak nesouhlasu a hned začnu o sobě pochybovat. Prostě furt mám strach a cítím úzkost i když vlastně nevím z čeho. Cítím nejistotu prakticky ve všem co dělám. Připadám si neschopný, nepřitažlivý ( i když mi už několik holek řeklo, že jsem hezkej) a celkově k ničemu. Nevěřím druhým lidem. Nich od nich neočekávám, vždycky jenom to nejhorší. Dělá mi problémy se seznámit s cizími lidmi, protože mi připadá, že hned automatickoy vycítí mojí nízké seběvědomí a budu mě mít za "toho tichýho" a nebo se před nimi nějak ztrapním. Nadměrně se zabývám tím, že budu kritizován nebo odmítnut. Mám prostě nechuť se seznamovat pokud nebudu mít jistotu, že budu oblíben. Ale lidi kolem sebe mít chci. Nejsem schopnej vyjádřit svoje emoce nebo pocity. Skrývám to v sobě. Přitom přímo prahnu po vytvoření blízkého vztahu, ale bojím odmítnutí. Nejradší bych byl pořád opilej, protože když jsem opilej všechny tyhle problémy mizí a já jsem prostě v pohodě. Tyhle odstavce mě vystihují asi nejvíc:

Kdyby mě lidé skutečně poznali, odmítli by mě. Pokud budu skrytý, nemusejí mě odhalit. Když se budu přetvařovat, budu perfektní, budu vypadat dokonale, možná mě přijmou. Nesmím být neloajální vůči své rodině.

Vyhýbám se blízkosti a proto nemám přátele, kterým se můžu se vším svěřit (např. s tímle)
Nenašel jsem si holku.
Špatně snáším kritiku.
Bojím se vytvořit si vlastní názor a tak papouškuji názory druhých.
Nedokážu říci ne.
Stále procházím to, co jsem dělal a jak jsem s kým mluvil a hledám, zda jsem někde neudělal chybu.
Nevěřím si

Proto jsem se od nového roku rozhodl zkusit navštěvovat psychologa. Nejradši bych od něho vzal nějaký antidepresiva a náladoval to do sebe.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem.