Anxiózní porucha osobnosti
Fajn, už se z toho potřebuju aspoň vypsat. Než začnu: Ne, nejsem z dalších těch lidí, kteří furt říkají jací jsou introverti, protože si myslí, že pak budou cool.
Poslední měsíc trpím strašnými depresemi, pocity méněcennosti atd. (občas to dopadne tak, že se prostě rozbrečím a mám hrozný pocity úzkosti). Už skoro každý večer přemýšlím nad tím jakej jsem nepoužitelnej člověk, že v životě nic nemůžu dokázat, že se snažím v životě zbytečně. Je mi 18 a jsem stále panic. Což mě dojebává asi úplně nejvíc. Jasně, teď si říkáte jakej jsem kokot, že jsem v piči z takový blbosti, ale pro mě jako pro člověka, kterej je v blízkosti samých "úspěšných" lidí, kteří furt píchají nějaký holky a životem proplouvají s úplnou pohodou i když to jsou fakt hajzlové je tohle fakt snižovatel už tak mýho skoro neexistující sebevědomí. Vidět prostě tyhlety lidi a jak jim furt holky píšou a myslí sí o nich jací jsou strašně hodní kluci a přitom to jsou takový čůráci. To mě fakt sere. Já se snažím být na každýho hodnej, nedělat problémy a mám z toho hovno. Strašně rád bych měl holku, ale prostě jsem neschopnej si nihoho najít a ani nevím jak. Napsat někomu jen tak "Ahoj" mi přijde fakt debilní. Je to divný. Nesnáším se, ale zároveň si myslím, že jsem lepší než ostatní. Miluju když jsem sám, ale zároveň nesnáším samotu. Jsem dost citlivý na kritiku, takže radši než abych něco pokazil, tak radeji neudělám nic, uvidím náznak nesouhlasu a hned začnu o sobě pochybovat. Prostě furt mám strach a cítím úzkost i když vlastně nevím z čeho. Cítím nejistotu prakticky ve všem co dělám. Připadám si neschopný, nepřitažlivý ( i když mi už několik holek řeklo, že jsem hezkej) a celkově k ničemu. Nevěřím druhým lidem. Nich od nich neočekávám, vždycky jenom to nejhorší. Dělá mi problémy se seznámit s cizími lidmi, protože mi připadá, že hned automatickoy vycítí mojí nízké seběvědomí a budu mě mít za "toho tichýho" a nebo se před nimi nějak ztrapním. Nadměrně se zabývám tím, že budu kritizován nebo odmítnut. Mám prostě nechuť se seznamovat pokud nebudu mít jistotu, že budu oblíben. Ale lidi kolem sebe mít chci. Nejsem schopnej vyjádřit svoje emoce nebo pocity. Skrývám to v sobě. Přitom přímo prahnu po vytvoření blízkého vztahu, ale bojím odmítnutí. Nejradší bych byl pořád opilej, protože když jsem opilej všechny tyhle problémy mizí a já jsem prostě v pohodě. Tyhle odstavce mě vystihují asi nejvíc:
Kdyby mě lidé skutečně poznali, odmítli by mě. Pokud budu skrytý, nemusejí mě odhalit. Když se budu přetvařovat, budu perfektní, budu vypadat dokonale, možná mě přijmou. Nesmím být neloajální vůči své rodině.
Vyhýbám se blízkosti a proto nemám přátele, kterým se můžu se vším svěřit (např. s tímle)
Nenašel jsem si holku.
Špatně snáším kritiku.
Bojím se vytvořit si vlastní názor a tak papouškuji názory druhých.
Nedokážu říci ne.
Stále procházím to, co jsem dělal a jak jsem s kým mluvil a hledám, zda jsem někde neudělal chybu.
Nevěřím si
Proto jsem se od nového roku rozhodl zkusit navštěvovat psychologa. Nejradši bych od něho vzal nějaký antidepresiva a náladoval to do sebe.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem.
Dobrý nápad, bez diskuze.
Zatím si zkus přečíst tohle - nemusíš se v tom hledat, není to o tobě.
Nejseš kokot. Protože:
Asi to chtělo kus odvahy, ale gratuluju ti, žes do toho šel.
Poradit neumím, ačkoliv leccos z toho znám, ale držím palce! Vytrvej.
Nedostatek sebeduvery a sebevedomi bude asi tvuj hlavni problem, nicmene si dokazes uvedomit problem, mas soudnost a ochotu s tim neco delat, takze jak bylo receno jinyma...za kokota jsou uplni jini lide :)
Velkou casti toho, co si napsal, jsem poznaval u sebe pred 10ti lety. Vetsina z toho byla jen kvuli tomu, ze jsem nemel prakticky zadny sebevedomi. Srovnalo se to samo, nastoupil jsem do prace, kde jsem zjistil, ze jsem pracovitejsi a schopnejsi, nez velky kus lidi, dostal jsem duveru od vedeni, od lidi kolem, povyseni...zlepsilo se sebevedomi, zacal jsem si verit minimalne v jedne sfere zivota, coz se projevilo i v socialni sfere zivota, oblibenosti u lidi,u zen,coz nakoplo onen kolotoc, kdy se vsecko srovnalo. Ovsem toto nelze zarucit, ze se stane i u tebe.
Dalsi vec je treba toto "kterej je v blízkosti samých "úspěšných" lidí, kteří furt píchají nějaký holky a životem proplouvají s úplnou pohodou"
Svet je plnej pozeru, kterej si na neco hraje. Pulce tomu vubec nemusis verit. Lidi si dneska radi na neco hrajou. Nedavno jsem videl v obchode takovej parecek nacancanej, oba v ruce novyho iphona, luxusni obleceni...proste dojem bohatosti a stali u useku se salamem a zkoumali juniora a ptali se prodavacky, jestli nemaji neco levnejsiho :) Radsi zrat sracky, ale delat dojem uspesnosti. Jini chodi na koncert jen aby si udelali selficko na facebook a delali dojem, jak hrozne aktivne a akcne zijou, ikdyz je ten koncert ani nezajima (osobni zkusenost z Judas Priest napriklad) a jini casto delaji dojem uspesnosti u holek. Ale dojem je jen dojem...pravda zdaleka nebude az takova a onen uspesny,bohaty a oblibeny frajer je chudej delnas, kteryho zadna nechce dele, nez tyden :) Takovych "frajeru" dneska po svete beha...holt kdysi se dojem uspesnosti a penez nesel delat tak lehko,jako dneska. Samozrejme jsou i ti, co jsou opravdu uspesni v kdecem...at jsem fer.
Na 18ti lete holky to casto sice staci, to je pravda, ale az budes starsi, i spousta techle pipek dospeje a muzes to byt nakonec ty, o koho bude zajem. To opravdu neni vylouceno, mas jeste spoustu let velmi aktivniho zivota, zadnej strach :)
Antidepresiva jsou jen resenim dusledku a neni to reseni idealni. Jednoduche, snad jako docasne reseni i funkcni, ale dlouhodobe je to na prd. Ale slusnej psycholog by te nemel odbyt jen praskama, ale mel by ti pomoci i jinak.
A tito pozéři jsou vlastně ti největší zoufalci a ubožáci. A že jich na světě běhá. Na jednu stranu hadry, oblečení, telefony, chlastačky, na druhou stranu doma žerou sračky, bydlí ve třiceti u rodičů a nasekanej půlmilion dluhů. To nejsou úspěšní lidi, to jsou kreténi.
Já jsem na to v životě přišel taky až později, než bych si přál, ale už je mi to jasný - žiju si život podle sebe a je mi u prdele, co si ostatní myslí. Stejně tak se nemontuju do ostatních.
A ještě přidám jeden citát, kterej jsem někdy někde četl/slyšel:
chce to psychologa na prášky nemáš věk, psycholog ti pomůže a bejt v 18 ti panic není nic zvláštního víš kolik jich je, jenom to nepřiznají. To se vystříbří
Zajít za psychologem je rozhodně dobrý nápad.Jen on Ti vysvětlí,co máš změnit,jak uvažovat a co z toho jsou jen zbytečné obavy,které se časem vyřeší samy.Myslím,že prášky nebudou možná ani nutné,ale to ví zase jen on.