Zdravím jmenuju se Tereza... Kdyby se mě někdo zeptal kdo jsem, neodpověděla bych mu. Nevím to a ostatní mi napomáhají to zjistit. Spíš naopak.... Vždy, když se snažím být sama sebou, lidi na mě koukají jako na člověka, kterého by měli rovnou ve svěrací kazajce odvést do blázince. Ani nemám nikoho komu bych to mohla říct, protože by mi řekli, že jsem totálně blbá a začali by se i smát. Cítím se prázdná jak ze mě všichni vysávají život. Vždy jsem věřila těm řečičkám, že jednou se objeví spřízněná duše, která mě zachrání a já s ní zůstanu až do smrti, ale každým dnem mi to připadá jako větší a větší kravina a čím jsem starsi , tím míň důvěřují lidem kolem sebe. Přijde mi to jako trapná hra, ve které si ze mě všichni střílí.
A teď vám budu připadat asi paranoidní, ale to je v pořádku, protože si tak připadám sama. Neustále cítím, že mě někdo pozoruje. Necítím se v bezpečí ani doma ani nikde jinde. Nemůžu to nikomu říct, protože prostě nikomu natolik nevěřím a nemyslím že by mi rozuměl. A to je to.... Nikdo mi nerozumí a nikdo nevidí MĚ... Všichni vidí jen to co chtějí vidět... Naivní a ustrašenou mladou holku, s kterou si můžou dělat co chtějí.Já to už nevydržím.... Asi si říkáte, že jsem jedna z těch trapných sebepoškozujících EMO... Ale to já nejsem a ani nechci být... Sice jsem se před nějakou dobou rozhodla, že to zkusím a jednou jsem se ne pořezala, spíš jenom škrábla a víte co? Nikdo si toho nevšiml.... Přijde mi že jsem všem naprosto ukradená, ale to by pak nebyl můj život.... Poraďte prosím co dělat.... Předem děkuji všem co ztratili čas čtení tohohle "katastrofického" problému....