Dobré ráno,

s manželem se 4 roky neúspěšně snažíme o miminko. Už dojíždíme do CARu, kde zjistili u mě kriticky rozhozenou štítnou žlázu a u manžela velice bídný spermiogram. ( což dohromady mělo za následek jeden časný potrat, který zakončil za ty roky jediný případ, kdy se ty naše pohlavní buňky samovolně spojily ). Po roce léčby už je moje štítná žláza srovnaná, manžel bere vitamíny a na podzim nás čeká IVF ( pro ty kdo plodí jen tak mimochodem aniž by se museli snažit = umělé oplodnění ) protože nám bylo řečeno, že s naším spermiogramem se nedočkáme a když se stane zázrak, tak na 90 % se to stane vadnou spermií a stejně to skončí blbě. Strašně mě ale ničí když si zrekapituluju, že za ty 4 roky u mě v práci, v kanceláři kde pracuju, otěhotněly , donosily a porodily 4 kolegyně, některé to ani neplánovaly a včera mi to oznámila další - tak to už je pátá a já se budu muset popáté 6 měsíců dívat na to jak jí roste bříško, poslouchat jak všichni řeší mimina a porody ( v kanceláři je to samá baba ) a já jako jejich nadřízená budu už popáté řešit směny těhotné, shánění nového člověka, zaučování atd. Padá na mě splín, já jim to všem přeju, o tom není sporu, ale proč nemůžu být mezi nimi ? Já vím, že každý pátý pár má s početím problémy, ale pokud beru prostředí kde se pohybuji já - práci, rodinu, příbuzné, tak mám dojem, že všichni se množí jak králíci a nám jediným nebude dáno