Já a vztahy/život

Dobrý večer
Posledních pár let mě strašně trápí, že si najdu osobu, do které se zamiluji až po uši, ale poté přijde někdo, kdo je lepší a kdo si to danou osobu "získá"
Začalo to někdy asi v 13 letech, kdy jsem na základce potkal holku, začali jsme se spolu bavit a trávili jsme spolu strašně moc času.. už ke mě začalo něco cítit a začala i říkat věci jako že mě má ráda něco už jako víc a poté přišel nový kluk do třídy a ona se do něco úplně zbláznila a já jsem byl "odhozen" a úplně na mě zapomněla a po 2-3 měsících spolu začali chodit a já byl úplně ztracen a nevěděl co dělat, kašlal jsem i na školu kvůli tomu..
Po 2 letech jsme se spolu začali zase bavit a já měl z toho velice radost. Poté jsem zjistil že se spolu oni dva rozešli a já si říkal "aha, mám šanci", začali jsme tedy znovu zase trávit čas a zase jsem byl šťastný. Poté jsem se teda pochlapil a řekl, jestli by semnou nezačala chodit a ona odpověděla že jo ráda.. bohužel ten vztah netrval ani dva týdny a rozešli jsme se kvůli tomu, že milovala stále toho kluka a já jsem byl "troska", začal jsem poslouchat motivační písničky, videa a četl i motivační citáty a byl jsem prostě v koncích..
Zase jsem tomu dal čas a tentokrát jsem řekl, že musím jít dál že se prostě nemůžu zastavit u jedné dívky, v moři je spousta ryb jsem si říkal..
A tak šel čas a já potkal další dívku, byla překrásná, milá i vtipná a já jsem měl pocit, že můžu být zase šťastný, ale co se zase stalo? no jasně.. potkala jinýho kluka a já byl zase "odhozen" v tu dobu jsem měl už chuť se prostě zabít, měl jsem chuť se vším skončit a utéct někam, kde by mě nikdo nenašel a nehledal..
Šel čas a už jsem byl v 9 třídě a musel jsem se rozhodnout kam na střední.. No tak jsem si vybral řekl jsem si bude to tam fajn, začnu od znova s čistým štítem..
Přišel jsem teda 1. září na tu střední a řekl jsem si "Jo, tohle bude skvělá škola".. bohužel jsem se spletl, po adapťáku jsem se seznámil s pár klukama, který byli totálně cool, prostě skvělý kamarádi a tak nás napadlo "Co takhle si sednout spolu, bude sranda" a já jsem s tím souhlasil myslel jsem si že to bude cool, bohužel jsem se spletl. V tu dobu jsem totiž seděl s jednou holkou, která si myslela že budeme nejlepší kamarádi ( neříkám že jsem ji neměl rád jako kamarádku to jo, to jsem jí měl rád, ale už to prostě nešlo.. a tak jsme si ve škole přesedli a ona se tak naštvala, že se vyscreenovala všechny naše konverzace a začala mě pomlouvat a to trvalo asi tak půl roku potom se to nějak uklidnilo..
momentálně mi je 17 let a chodím na střední kde jsem potkal strašně skvělou osobu. Začali jsme si psát a ona mi po asi 2 měsících řekla, že má sebevražedný myšlenky a že chodí k psychiatrovi a bere antidepresiva.. řekl jsem si že jí s tím pomůžu, že jí v tom přeci nemůžu nechat samotnou.. začal jsem ji podporovat, říkal jsem si že jí nechci ztratit, že jí mám strašně rád, začal jsem jí objímat, i že jí to sluší což jí to sluší vždycky.. začali jsme si psát že si chybíme, že když budou prázdniny že to bez sebe nezvládneme...jednou se stalo že jsem k ní přijel, lehli jsme si na síť a povídali jsme si z očí do očí, prostě jsem cítil, že je to konečně ta pravá..když jsem odjížděl řekl jsem " Budeš mi chybět" a ona řekla "Ty mě taky" a já v tu dobu jsem byl úplně zamilovanej jak prase.. a pak se to prostě změnilo z ničeho nic.. ona se pohádala s nejlepší kamarádkou protože jí řekla že se změnila a ona to prostě nevydržela, začala být negativní (jako předtím byla taky ale semnou byla vždycky pozitivní) ale až tak že prostě dneska nešla do školy.. jakoby z ní vyprchalo štěstí..
A občas si jako říkám, jestli za to nemůžu já.. jako za všechno co se stalo ( jsem totiž takový ten kluk, že bych každý holce pomáhal a jsem neustále ve "Friendzonu" protože holky chtějí mít víc kluky kteří jsou spíš hajzlové no..ale já hajzl prostě být nedokážu, je mi to proti srsti a prostě musím být hodný..
Já fakt nevím co mám už dělat..