Zdravím vespolek!

Situace se má tak, že je mi 25, živím se jako výzkumný pracovník na univerzitě a žiji pohromadě s přítelkyní. Na rodině jsem nezávislý někdy od druhého ročníku na VŠ.

Doma byla vždy velmi dominantní matka a babička (její matka), které rozhodovaly prakticky o všem s neochvějnou autoritou. Tento stav přetrvával v některých ohledech (zvláště když měla má matka špatnou náladu) až do maturity, po které jsem očekával, že dojde k uvolnění a nastoupí více pohodové jednání, vzhledem k tomu, že se uvidíme jen o některých víkendech (univerzita je v jiném městě).

Bohužel, efekt který nastal je přesně opačný. Kdykoliv přijedu domů, očekávám již první výtku, která obvykle do hodiny dorazí. Obvykle se jedná o věci typu "Ty jedeš na meeting do Norska a nevezmeš si tuhle bundu?", "Běž se najíst, celé odpoledne nic nesníš" atd. Průběh je pak vždy prakticky totožný. Snažím se nějak krátce odpovědět s poznámkou, že mám bundu/jídlo vyřešené a je mi 25, nemusí se tedy starat o takové prkotiny. Matka ale neustává a začne přecházet k urážkám ("Jen úplný idiot si nevezme takovou bundu, když jede do Norska"), které neustále opakuje. To myslím doslovně. Situace opravdu vypadá tak, že neustále opakuje totéž dlouhou dobu, až mi povolí nervy, rozčílím se a odejdu do svého pokoje. Tam za pár minut dojde a vše začne nanovo. Ke konci už ji vždy jen rezignovaně žádám, ať mi zavře dveře, že se o daném "problému" nechci bavit. Potom následuje její sebelítostivá reakce ("Tak já nemůžu nic říct? Podívej se, jak se mnou jednáš, na kohokoliv jiného bys dal.") a výhrůžka typu, že díky tomuto odejde z domu.

Za normálních okolností by se toto jednání snad dalo snášet. Bohužel, poslední dva roky jsou pro mě opravdu vyčerpávající a mám potíže takřka kam se podívám (velmi náročná práce, prezenční studium, těžká nemoc předchozí přítelkyně a následný rozchod atd.). Tyto excesy mě vždy velmi vyčerpávají a berou mi veškerou chuť se s rodinou stýkat. Je mi to dost líto, oba rodiče jsou jinak fajn, často si telefonujeme (tam dochází k podobným výstupům také, ale méně často), při osobním setkání jsou ale takovéto zážitky pravidlem, kdy já končím úplně bez nálady, máma uražená a táta rezignovaně beze slova sedí u televize, popř. novin.

Máte někdo zkušenosti s řešením podobné situace? Osobně mi přijde dost absurdní, rodiny přátel obvykle fungují bez problémů a to i když spolu někteří neustále žijí. Myslíte tedy, že se dá nějak toto jednání po letech změnit a urovnat vztahy na snesitelnou míru?

Děkuji za veškeré názory,
M