Lidské oko obsahuje dva druhy světlocitlivých receptorů. Tzv, Tyčinky a čípky. Tyčinky vnímají jen světlo jako takové bez rozlišení barev, tedy vidí jen černobíle. Čípky ale jsou schopny vnímat barvy.
Nejdokonalejší vnímání a ostření obrazu je přibližně ve střední části oční sítnice a právě tam, je soustředěno nejvíce čípků a tedy kvalitní barevné vidění. Dále od středu oka, čípky rychle ubývají a je tam více jen jas vnímajících tyčinek. Člověk tedy nevidí plně barevně, v celé vnímané ploše, nejvíce ostře a barevně vidí ve střední části obrazu a směrem k okrajům zorného pole ostrost a barvy klesají.
Člověk si to ale normálně neuvědomuje, mozek do doplní.
Čípky a tyčinky ale nemají stejnou světelnou citlivost. Čípky dokážou vnímat barvy, ale mají menší citlivost. naopak tyčinky nevnímají barvy, ale mají větší jasovou rozlišovací schopnost. Je to dáno vývojem. Střední nejdokonalejší a barevná část oka, je důležitá k rozlišení detailů. Postranní část jen převážně světlo vnímající část, takzvaně periférní vidění, není tak důležitá z hlediska detailů a barev, ale velmi důležitá k vnímání okolí, z hlediska vývoje, například k zaregistrování z boku se blížícího predátora. Tam nejde ani tak o detaily a barvy, ale o velkou citlivost samotného zaregistrování objektu.
Proto jsou tyčinky neschopné vnímat barvy, ale o to jsou citlivější.
A to je právě důvod uvedeného jevu. Při velmi nízkém jasu pozorované scény, a navíc téměř v černobílém podání, jako je například ztemnělá obloha s hvězdami, člověk ze zvyku, což je normální, má snahu se zaměřit pohledem tak, aby pozorovaná plocha spadala do střední části oka, kde vidí nejostřeji. A tam právě převažují barevně vidící, ale méně světlo vnímající čípky. Ale okolní plocha mimo střed oka, obsahuje sice barvu nevnímající, ale o to citlivější na světlo tyčinky.
Z toho důvodu, když zaostříme pohled na jistou střední část pozorované plochy, zaostříme pohled do čípky obsahující část sítnice, která je na jas méně citlivá. Ostatní okolní plocha spadá do okrajové části sítnice, kde sice nevidíme barevně a objekty nejsou zcela ostré, ale vidíme je vlivem větší citlivosti tyčinek jasněji. Proto vznikne dojem, že tam, co zaostříme pohled najednou hvězdy zmizí a vidíme je okolo.
To je ten hlavní důvod. Ale zmíněné dlouhodobé koukání na obrazovku počítače tento jev umocní.
Světlocitlivé buňky oka, se snadno unaví. A právě čípky, uprostřed oka se unaví snadněji. (existují na tom základě i různé triky a zdánlivé efekty, lze dohledat na netu, například se díváme na nějaký obraz na monitoru, pak klikneme, obraz se změní na černobílý a my nějakou dobu vnímáme barvy, které tam nejsou a podobně). A právě při delším sledování monitoru, využíváme nejvíce střední, ostře a barevně vidící část sítnice. Postranní periferní část je využívána minimálně. Proto je nejvíce unavená ta střední část oka. Nějakou dobu to přetrvává, než se buňky zregenerují. Proto se sečte menší světlocitlivá schopnost střední části oka s únavou. Takže tento jev menší vnímavosti ve středu oka, při pohledu na oblohu zesílí a vidíme hvězdy jen okolo zaostřené plochy.
Při sledování televize k tomu dochází také, ale s dost menší intenzitou. Je to dáno tím, že na televizi se nedíváme tak upřeně a zblízka, jako například při čtení textu na monitoru. Tím zaměstnáváme rovnoměrněji plochu sítnice.
Takže jev je to vysvětlitelný a v podstatě normální. Pozornost by to vyžadovalo, pokud by se to projevovalo i za normálních světelných podmínek, za běžných okolností. Například, že by za normálního světla člověk vnímal ostřeji periférii, než přímý pohled, tam by to znamenalo vadu oka.
O jevu se ví, například v době, kdy Země prochází meteorickým rojem Perseidy, lidé to pozorují. A vyskytují se rady, nesnažit se padající hvězdy zaostřit. Vždy je člověk zaregistruje právě tam, kam se přímo nedívá.