Je to delší příběh, ale stojí to za to.

Úvodem:
Když mi bylo 5, rodiče zemřeli při autoněhodě. Babička s dědou se mě ujmuli. Po čase jsem si s nimi udělal pěkný vztah, ale vždycky tam byly překážky, neboť jsou moc konzervativní, vyrůstali za války/vojny a tudíž se nikdy nesmělo nic koupit nebo vyhodit (důsledkem čehož je garáž a půda plná nepotřebných a nefunkčních věcí). Po pádu komunismu si spolu založili firmu, která se dobře rozjela. Já nikdy nic nesměl, po škole hned domů, pracovat na zahradě, když jsem odjel na vysokou, musel jsem se každý týden vracet, protože vždy byla nějaká práce, kterou jsem jim měl odpracovat.

O bytě:
Teď, po dokončení vysoké školy mi koupili byt. Aspoň to tak všem pořád říkají. A já jim na to skočil. Ve smlouvě jsem sice byl napsaný, ale pokud v tom bytě nebudu bydlet, což nebudu, protože mám práci v Praze, tak z něj nic mít nebudu. Byly kolem toho strašný opletačky, třeba vybrat kuchyň. Vždy jsem musel jet s nimi, což jsem dělal rád, protože jsem naivně věřil tomu, že fakt bude můj. Ale vždy muselo být po jejich - barva podlahy, typ podlahy, barva linky, dveří atd. Ale vždy s tím otravovali mě, at si jdu vybrat linku. Když jsem si vybral, řekli že ta ne, a vybrali tu, kterou už dávno měli vybranou. Byt bude za chvíli zkolaudován, a bude napsaný na ně. Nevadí mi to, ale nevím, proč mě s tím pořád otravovali, ať to jdu vybrat, když na můj názor nedali.

Finance:
Celou dobu říkali, že byt bude můj. Zaplatili to mým stavebním spořením, který mi udělali oni. budiž, aspoň bych měl nějaký peníze z pronájmu, jsem si myslel. Zbytek pak zaplatili ze svého (půlku). Teď mi pořád říkají, jak jim ty peníze mám vracet, že jim to dlužím. Tak za prvé, já se o byt neprosil, za druhé, já bych si to zařídil úplně jinak a za třetí, kdybych chtěl utratit 4 miliony za byt, bylo by to do mého bydlení u Prahy. Já nabízel, že třeba klimatizaci, kterou jsem tam chtěl, si zaplatím ze svého - to odmítli, že klimatizace nebude potřeba. Taky jsem nabízel, že si zaplatím kuchyňskou linku, když si budu moct vybrat podle sebe, taky odmítli.

Závěr:
Tak nevím co teď. Jezdím je navštívit jednou do měsíce, když mluví o bytě, jak jim mam vrátit ty peníze, jen mávnu rukou. Byt si vybrali oni, zařídili oni, zaplatili oni, napsaný je na ně, pronajímat si to budou taky oni, já jsem jim nějak z toho procesu vypadl a nevím, proč bych jim měl jakékoliv peníze dávat. Kdybych měl peníze z pronájmu a splácel jim takovou rodinnou hypotéku, tak to chápu, ale ne, když to není moje a nic z toho ani mít nebudu. Taky pořád říkají, jak se mnou podepíšou smlouvu o tom, že jim dlužím ty peníze. To už vůbec ne. Nikomu nic nedlužím a jak jsem výše psal, já bych ty peníze využil na stavbu vlastního domu, ne tenhle byt.

Otázka:
Co si myslíte o tom, že utratili "mé" spoření? V uvozovkách, protože na něj dávaly ty peníze oni, říkali, jak jsou to moje peníze, ale já z toho prakticky nic nemám, než jen to, že jim to mám vrátit.