Prvního hada sem si pořídil když mi bylo asi 13. A upřímně do teď sem si nezvykl. A ještě když mám vlastní chov hlodavců tak je to ještě těžší. Já osobně bych žádnýmu zvířeti neublížil. Ale u lidí je to jiný.
A ano, s penězma je to náročný, ale snažím se jim dát to nejlepší, i ti hlodavci mají kvalitní péči. Moje potřeby jsou až na druhym místě.
Ale je zvláštní že mým zvířatům lásku dát umim, lidem ne. Dokážu lhát a těžko říct jestli ta empatie k mým opravdu blízkým lidem je pravá. Mám kamarádku od první třídy a říkáme si všecko. Když má problém tak si ji vyslechnu, zkusim i poradit, ale když domluvíme tak to hned vypustim a du hrát videohry. Dál nad tim nepřemejšlim. Dřív sem si to neuvědomoval, dokonce sem si často nevzpoměl že sme probírali to a to. U rodiny taky, vyslechnu co se děje a pak na to nemyslim. Ale když mi umře zvíře tak mě to sejme. A často na ně vzpomínám.
Nedavno sem si vzpoměl na jednu situaci když mi bylo já nevim 7-8, umřela babička a mě nešlo se rozbrečet. Když to řikali bráchovi a on se hned rozbrečel tak až pak sem se rozbrečel i já (brácha je o rok mladší než já). Nevim jestli to souvisí. Je možný že vše co sem kdy cítil vůči lidem bylo neupřímný a nevěděl sem o tom? Když mě něco vytočilo, ukliňoval sem se hororama a teď utíkám do videoher protože tam můžu zabíjet. Asi sem vážně psychopat.