Bydlím v samostatném rodinném domě šikmo přes ulici proti domu rodičů, takže si poměrně snadno vidíme z oken do oken. Výhody jsou vzájemná blízkost, když je cokoli potřeba, hlídání domu, když jedna strana někam odjede (kontrola, zalití kytek, vybírání pošty), do budoucna i hlídání dětí. Jenže to nese i nepříjemné nevýhody a o výhody bychom nepřišli, kdybychom bydleli třeba kilometr daleko. Nevýhoda, která mi upřímně vadí víc a víc a přemýšlím, že bych bydlení prodal a vybrali jsme jiné, je neustálý vzájemný přehled. Cíleně se nesledujeme, ale přesně vědí, kdy jsme doma, v kolik jsme ráno rozsvítili, jestli stojí před garáží auto návštěvy, když mají zrovna štěstí, že koukají z okna, tak kdy jsem se odpoledne/večer vrátil domů. Partnerce vadí, že má tchýni s tchánem trvale "za zadkem", vyleze na ulici a když jsou na zahradě, už ji zdraví. Znovu bych do toho nešel, minimálně bych chtěl bydlet ve vedlejší ulici, ideálně jednotky kilometrů daleko. Bývalá přítelkyně mi řekla, že kdybych neměl dům ve vlastnictví, zaplacený a koupený, než jsme se poznali, ale bydlel bych v nájmu, bylo by to pro ti hodně obtížně snesitelné, takhle to byla nejlogičtější varianta bydlení, tak pozor, co si o tom skutečně myslí partner.

Jinak doporučuju si s rodiči hned na začátku nastavit hranice. Moji tenhle krok koupě pochopili tak, že když zaklepou u dveří, protože jdou zrovna okolo, tak otevřu, usadím je. Že když potřebují s něčím pomoct a vidí rozsvícené okno, hned volají, ať přijdu, když jsem viditelně doma. Dva roky mi trvalo domluvit se na plánování a hlášení návštěv jako kdybychom bydleli půl hodiny cesty od sebe. Rád je uvidím, ale mám svůj život, svoje plány. Táta tohle přijal poměrně rychle, s tím jsme vždycky vycházeli skvěle, máma měla docela dlouho pocit, že mi je 15 a když se ozve, musím se vším praštit o zem a věnovat se jí, dokud si bude přát.