Vrácení peněz

Legálně sotva.

I kdyby to posílal tomu člověku na účet? Tak to nejde dokázat? Podle mě je to nesmysl, mohla by druhá strana tvrdit, že vracela hotově.

Tak v první řadě by věřitel musel dokázat, že nějakou půjčku vůbec poskytl. Pokud tohle nedokáže, tak ani nemá smysl se zabývat důkazy, že tu půjčku dlužník splácel.

Já se obávám, že nelze. Je to prostě čistě otázka dobrovolnosti, a pokud si ten člověk postaví hlavu, tak jedině poslat vymahačskou bandu. Problém to je, i když existujou nějaké papíry, když neexistujou je to nemožné.

Říkávalo se, že nejsnažší způsob jak přijít o kamaráda je půjčit mu peníze a chtít je vrátit zpět.

Jak tvůj dotaz souvisí se vzděláváním, když jsi to zařadila to této kategorie?

Víš, že tady existuje Právní poradna?! https://pravo.poradna.net

Kdysi jsem četl historku, kdosi pobýval v cizí zemi, nějaký místní vykuk si vymyslel, že onen příchozí si od něj půjčil velkou sumu peněz a odmítá mu ji vrátit. A žaloval ho za to. Příchozí si najal místního advokáta. Během soudu valil bulvy, protože advokát vykuka předvolal pět svědků co odpřisáhli, že viděli jak si příchozí od vykuka ty peníze půjčoval a že příchozí mluvil o tom, že si ty peníze skutečně půjčil. A valit bulvy nepřestal, když jeho advokát si předvolal deset svědků co odpřisáhli, že viděli jak příchozí vykukovi ty peníze vracel a že slyšeli, jak vykuk říkal, že příchozí už mu nic nedluží.

Existuje možnost, že dlužník bez nějakého nucení dluh poctivě vyrovná tak jak zněla dohoda i když byla sjednána jen ústně a doklad na jehož základě by bylo možné dluh od dlužníka vymoci neexistuje?

Vzpomněl jsem si na povídku z knihy "Z českých mlýnů". Vdova po komsi našla smlouvu, že nebožtík komusi ze sousedství půjčil nějaké peníze. Dlužník si do nějakého sešitu nechával od věřitele potvrzovat, že dluh postupně splatil. Ale ten sešit nemohl najít. Povídka má šťastný konec, dlužník nakonec ten sešit našel.

Vtip(?):
"Pokud mi nezaplatíte peníze co jsem vám půjčil, budu muset obejít vaše ostatní věřitele a říct jím, že mně jste zaplatil."

IMHO pokud bych něco půjčil komusi koho bych považoval za přítele, tak jen do takové výše, aby mi moc nevadilo, kdyby se ta půjčka změnila na dar.

Z Českých mlýnů mám nejraději povídku o volbách v Uhrách a jak se tam upláceli voliči. Ta je prostě nadčasová.

Existuje možnost, že dlužník bez nějakého nucení dluh poctivě vyrovná tak jak zněla dohoda i když byla sjednána jen ústně a doklad na jehož základě by bylo možné dluh od dlužníka vymoci neexistuje?

Existuje, stačí, aby dlužník byl slušný člověk. Půjčoval jsem takhle peníze už vícekrát a vřdycky se mi vrátily do poslední koruny. Ale taky si vybírám, komu jsem ochoten půjčit a kolik.

půjčit se dá, ale taky jsem za 10t. přišel o známého.

Tak to jsi měl ještě levný. Já násobně víc, ale zase jsem získal cennou zkušenost a naučil se říkat "ne".

mám to jednoduchá, nepůjčil jsem nikdy nikomu ani korunu*.
Párkrát, když jsem za komunistů ještě musel chodit do práce, jsem si peníze on nějakého spolupracovníka půjčil, pokud jsem náhle ve městě viděl něco, co bych mohl/potřeboval koupit a tolik u sebe neměl. Vracel jsem to vždy příští den.

Nepočítám synátora, kdysi 200k na auto, vráceno do haléře.

Četl jsem už docela dávno nějakou takovou příhodu o jejíž pravdivosti můžu pochybovat (byl to nějaký bulvární server alá ženské časopisy s rádoby pravdivými příběhy s českých luhů a hájů plné amerických reálií), ale to je jedno.
Šlo o dvě dávné kamarádky, jedna druhé půjčila peníze a ta druhá tvrdila, že je jí je přece už dávno vrátila posláním na účet. Přestože číslo účtu od té první nedostala, což byla první podezřelá věc. Ale protože to byly ženské, tak namísto toho, aby se daly do hledání toho, kde teda ty peníze skončily (nejsnažší by bylo vytasit se s nějakým papírem, ale i kdyby ten skončil v koši, banka by to měla umět dohledat) tak se spolu rozhádaly na život a na smrt.

Vtip(?):
"Hledám někoho, kdo by mi půjčil".
"To se mi ulevilo, už jsem se bál, že budete chtít, abych vám půjčil já."

Nic jsem vám nepůjčil a ta částka taky nesouhlasí!