Som v strese pred ľuďmi.
Asi pár mesiacov dozadu som mal pohodový život. Chodil som do školy len tak vôbec ma nezaujímalo učivo radšej som prekecal hodinu so spolužiakom ale to som aspoň niečo hovoril. Raz ma tak napadlo že čo keby to všetko bolo inak keby že som tichý a taký vystresovaný s bavenia sa s ľuďmi proste taký introvert a k tomu ešte aj to že asi s toho stresu mám hrozne unavené oči to ma na tom štve asi najviac. A samozrejme že sa všetko nezmenilo hneď skôr časom lebo keď máte dostatočné sebavedomie tak vás nejaká myšlienka len tak nerozhodí. No lenže ako mi sebavedomie ubúdalo už som sa proste bál baviť nejako príliš so spolužiakmi lebo som si myslel že poviem kravinu zakokcem sa a podobne. A je toto sa aj často dialo keď som mal s niekým kto mi nieje až taký blízky kecať možno 5min to bol zabijak. A teraz je to stále rovnaké chcel by som to zmeniť a znova sa vrátiť do starých kolají len neviem a k tomu je ešte blbé to že keď mi niekto niečo povie nejakú urážku alebo čokoľvek tak som z toho taký ako keby odpísaný úplne každú takúto maličkosť riešim lebo chcem vyzerať v očiach druhých čo najlepšie. Viete mi poradiť čo robiť preto aby som bol znova ten zábavný a taký sebavedomý chalan?
Je to jednoduchý- příliš ti záleží na tom, co si o tobě myslí ostatní. To má smysl jen u lidí, na kterých ti opravdu záleží, ne u bandy magorů ve škole.
Mne natom práve záleží u tej bandy magorú :D lebo chapeš keď sa s niekým bavíš vonku a často je to niečo iné ako každý deň v škole. Ale hovorím predtým som s týmto problém nemal ale príliš som nad tým rozmýšľal.
Z toho vyrosteš.
Je to jen ve tvé hlavě, nemusíš být před každým superhrdina. Nakonec poznáš, že ti opravdu důležití lidi ve tvým životě jsou ti, před kterýma si nemusíš na nic hrát a klidně před nima můžeš říct i nějakou blbost.
Krásně řečeno :)
Mám to stejné. Bohužel se to s věkem nějak nezlepšuje.
Nejvíce mě na tom štve to, že jsem na každého za každých okolností maximálně slušný a chci, aby si o mě nikdo nemyslel něco špatného. A ono to není úplně zdravé, samotného mě to štve. V duchu když je mi někdo tak nepříjemný tak si řeknu to je strašněj **** ***** ******* **** ***. Ale v reálu ho pozdravím, usmívám se a nedám mu nijak najevo co si o něm myslím.
Už ve škole jsem s tím měl problémy, vyhýbal jsem se sporům i když jsem byl vždy nejvyšší a nejsilnější.
Ale nejspíš už to nijak nevyřeším.
Obdivuji lidi, kterým je buřt to, jak se na ně dívají cizí lidé a v rozumné míře dávají najevo co si o lidech doopravdy myslí.
Najhoršie je natom keď stále musím myslieť aj na to moje staré ja. To som bol taký vtipálek všetko čo som povedal bolo vtipné a ani som sa veľmi nemusel snažiť :D teraz som rád keď vôbec niečo poviem aj to len nejakú blbosť čo nemá hlavu ani pätu. A tiež obdivujem to keď je niekomu jedno čo si o nich druhý myslia lenže to sú zase taký čo sú v spoločnosti vysoko a oni si to môžu dovoliť povedať lebo ešte nezažili to čo napríklad my :D
Hele já to měl obráceně. Na základce jsem byl tichý, uzavřený, měl jsem problém komunikovat a všichni mě tam tak znali (krom nejbližších přátel s těma jsem se bavil normálně). Sralo mě to a před nástupem na střední jsem si řek, že se to nesmí opakovat. Dokud mě tam nikdo nezná, že se musím změnit, bavit se hned od začátku no a dokázal jsem to. Ale asi jsem to přehnal, žvanil jsem až moc, ke všemu vtipné poznámky, sršely ze mě vtípky až jsem se stal takovým třídním šaškem s maximem pozornosti.. a to jsem opravdu nechtěl. Ze začátku to byla super změna o 180°, ale pak jsem takové role litoval. Co z toho vyplývá? Každý by měl být svůj, sám sebou. A pokud na sobě vnímáš nějakou negativní vlastnost co chceš změnit, tak s mírou :) nepřežeň to.