Vztah s přítelkyní a kočkou
Ahoj všichni,
potřeboval bych poradit ohledně vztahu. Jsem ve vztahu přesně rok, jsme zamilovaní, skvěle nám to klape a shodneme se na životních cílech (dům, rodina). Je tu ale zásadní problém: moje partnerka miluje kočky (má dvě) a nedokáže si představit život bez nich. Já kočky jako takové mám rád, ale nejsem ochotný bydlet v domě, kde by kočky „vládly“. Ničí věci, pijí z hrnků, leží v posteli, na kuchyňské lince i na jídelním stole.
Momentálně žijeme v bytě, který je partnerky a který si sama plně vybavila, takže mi to tolik nevadí. Jelikož bychom ale oba chtěli v budoucnu žít v novém domě, nedokážu si představit, že se na zbytek života zadlužím, postavím rodinný dům a nastěhuji si do něj kočky. Všude chlupy, ničení žaluzií, škrábání nábytku, lezení do skříní atd.
Problém je také v tom, že přítelkyně má kočky na prvním místě. I když mě miluje, mám pocit, že jsem až na druhém místě, a dost mě to trápí. Chápu, že jí kočky pomohly překonat těžké životní období, a snažím se to respektovat. Mrzí mě ale, že když se mazlíme nebo se objímáme u filmu a přijde kočka, okamžitě se jí začne věnovat — hladí ji, pusinkuje apod. Navíc kočka s námi spí v posteli. Nejenže mě několikrát za noc budí, když přichází a odchází, ale často mi leží u nohou na dece, takže se nemohu otočit nebo natáhnout nohy.
Procházel jsem různá fóra o soužití s kočkami, ale většina odpovědí pocházela výhradně od kočkomilů, kteří striktně odsuzovali kohokoli, komu soužití s kočkami vadí.
Kočka jako zvíře mi nevadí. Vadí mi spíš pocit, že nikdy nebudou kočky bydlet u mě, ale já budu bydlet u koček. S přítelkyní jsem se to snažil otevřeně probrat, ale narazil jsem — přes kočky prostě nejede vlak a kočky mohou všechno.
Rád bych znal váš názor: jsem já ten, kdo je zahořklý? nebo takto vypadá každá domácnost s kočkou a nezbývá mi nic jiného než se přizpůsobit? To by pro mě ale znamenalo úplně změnit své hodnoty a sám sebe. Možná pak ani nemá smysl takový vztah dál budovat. Přítelkyni sice miluji, ale jak
Miluj přítulku, kočku si nech v záloze. K přítulce vzplaneš a odplaneš, čičina je navěky.
Navěky bohužel ne.
Dnes nás opustila Micina…
Budiž jí země lehká.
Od nás loni odešla po Duhovém Mostě k Velké Kočce naše Ťapka. Po osmnácti letech co nám někdo hodil za vrata koťátko a nikdo z okolí se k němu nehlásil. Taky jsem ho nechtěl, ale byl jsem přehlasován. Ještě pořád se mi občas zdá, že ji někde vidím.
Pokud si někdo chce pořídit domů živé zvíře, je to závazek na hodně dlouhou dobu (snad kromě vánočního kapra). Dětičky dospějí, starší příbuzní co se občas hodí jim to zvíře hodit na krk odejdou, zvíře postihnou nejrůznější choroby a co s ním.
https://www.modrykocour.cz/kockogalerie/galerie/48172
Bolí to.
Děcka jsou dávno z baráku, syn na druhém konci republiky a dcera za velkou louží, tak nám tu zůstala akorát Micina. Nebo vlastně jinak, ona měla na starost nás. Na dvůr a do humna chodí sousedovy i cizí kočky, ta naše se s nima nekamarádila a vlastně chtěla být jen doma.
Teď nevím, zda si pořídit zase takovou čistě domácí čičinu. Člověk pak má problém někam jet (manželka jezdí každým rokem na měsíc do lázní, mohl bych jet i já, ale někdo se musí o kočku v baráku starat a vyšupnout ji v takovém případě náhle na dvůr, to bych neudělal. A když takové klubko chlupů s námi žije 15 let, bereme to více než jen "kočka", "zvíře", je to jednoznačně plnohodnotný člen (pohledu kočky velitel a správce) domácnosti. Její odchod je pak kvůli citovým vazbám o to smutnější.
Jo kamaráde, budeš muset požádat jinou kočku, jestli u ní budete moci bydlet.
Je to jak se ženskýma, na tu předchozí se nejlépe zapomene v náručí druhé.
Koukám, že už jsem to sem jednou dával. Tak se omlouvám.
Jezíííís, takovej prdík.
Jo jasně, je to příroda, všechno jednou odejde atd., ale to neznamená, že to nebolí a nechybí. Není to tak dlouho, co jsme si prošli tím samým.
Je mi to moc líto L‑Core. Radši to ukončím, protože začínám mít nakahánku.