Vztah s přítelkyní a kočkou
Ahoj všichni,
potřeboval bych poradit ohledně vztahu. Jsem ve vztahu přesně rok, jsme zamilovaní, skvěle nám to klape a shodneme se na životních cílech (dům, rodina). Je tu ale zásadní problém: moje partnerka miluje kočky (má dvě) a nedokáže si představit život bez nich. Já kočky jako takové mám rád, ale nejsem ochotný bydlet v domě, kde by kočky „vládly“. Ničí věci, pijí z hrnků, leží v posteli, na kuchyňské lince i na jídelním stole.
Momentálně žijeme v bytě, který je partnerky a který si sama plně vybavila, takže mi to tolik nevadí. Jelikož bychom ale oba chtěli v budoucnu žít v novém domě, nedokážu si představit, že se na zbytek života zadlužím, postavím rodinný dům a nastěhuji si do něj kočky. Všude chlupy, ničení žaluzií, škrábání nábytku, lezení do skříní atd.
Problém je také v tom, že přítelkyně má kočky na prvním místě. I když mě miluje, mám pocit, že jsem až na druhém místě, a dost mě to trápí. Chápu, že jí kočky pomohly překonat těžké životní období, a snažím se to respektovat. Mrzí mě ale, že když se mazlíme nebo se objímáme u filmu a přijde kočka, okamžitě se jí začne věnovat — hladí ji, pusinkuje apod. Navíc kočka s námi spí v posteli. Nejenže mě několikrát za noc budí, když přichází a odchází, ale často mi leží u nohou na dece, takže se nemohu otočit nebo natáhnout nohy.
Procházel jsem různá fóra o soužití s kočkami, ale většina odpovědí pocházela výhradně od kočkomilů, kteří striktně odsuzovali kohokoli, komu soužití s kočkami vadí.
Kočka jako zvíře mi nevadí. Vadí mi spíš pocit, že nikdy nebudou kočky bydlet u mě, ale já budu bydlet u koček. S přítelkyní jsem se to snažil otevřeně probrat, ale narazil jsem — přes kočky prostě nejede vlak a kočky mohou všechno.
Rád bych znal váš názor: jsem já ten, kdo je zahořklý? nebo takto vypadá každá domácnost s kočkou a nezbývá mi nic jiného než se přizpůsobit? To by pro mě ale znamenalo úplně změnit své hodnoty a sám sebe. Možná pak ani nemá smysl takový vztah dál budovat. Přítelkyni sice miluji, ale jak
Určitě jdou kočky vychovat tak, aby na stůl nechodily, nežraly z talířů jídlo určené lidem, neškrábaly tam kde nemají. Dělá mi zle, když to vidím ve filmech a vím, že to tak být nemusí. Měli jsme postupně dva kocoury, teď máme kočku. Chodí ven a do bytu, jak si mňouknou. Doma mají povoleno chodit jen do některých místností. Některé dveře zavíráme, ať to kočku neláká, ale ví, že tam je zákaz, který i přes zvědavost respektuje. Občas ji vezmu na ruky ať se podívá do zavřených místností, že se nic nezměnilo. Do ložnice nesmí, tak jako v obýváku do křesla nebo na sedačku. Může na taburet nebo do svého pelíšku na topení, případně do krabice na hraní, na koberec. Žere jen z misky na podlaze. Myslím, že když cítí lásku k člověku, že jí dodržovat pravidla nedělá problém. Když leží na boku nebo na zádech a úplně vyvrátí hlavu, aby se na člověka podívala přimhouřeným pohledem i 10x za sebou, člověk od ní cítí tu lásku. Škrabadla, stromy, hračky, záchod i misky má ve velké vstupní místnosti, kde ji na noc zavíráme. Nemá s tím problém, nijak nezlobí. Je to miláček. Stejné to bylo i s kocoury před ní. Kocouři i kočka uměli od koťat chodit na vodítku. Dá se naučit cokoliv. Jen ta láska musí být oboustranná. Což je, i když jsem byl spíše na psy. To zvířátko to vycítí, pokud je to upřímné.
Sledujeme sobotní pořad Kočka není pes s p. Desenským a Klárou Nevečeřalovou. Tam bych začal. Má vlastní webové stránky i facebook. Poradil bych se s ní, jak polehoučku kočky doma umravnit, případně by mohla poradit, jak jít na přítelkyni, nějaké argumenty. Jeden vymyslím sám - kočky by mohly sežrat nebo vypít něco, co by neprospělo jejich zdraví.
Pokud by byla přítelkyně argumentům nakloněna, zkusit přemýšlet tak, že po nastěhování, kdy se budou kočky seznamovat s novým prostředím (kdy to bude pro ně hodně velká změna), hned je v pohybu omezit.